Z hostesky koordinátorkou (a naopak): O zodpovědnosti

středa 7. března 2018

Rok se pomalu přehoupl, ze 17 se rázem stala 18 a já jsem zase nepřidala skoro nic. Co rok, přehouply se další tři měsíce a za chvíli budeme (nejen) za okny vítat jaro s otevřenými náručemi. Nebo. Nevím jak vy, ale já rozhodně! Zimy na mě bylo dost a odehrálo se toho tolik, že vlastně nevím, co bylo pozitivní a co negativní. O tom se asi rozepíšu jindy, pořád na to tak nějak nejsem úplně připravená.

Je to zároveň už půl roku, kdy mám skutečné zaměstnání na plný úvazek ve firmě, kde jsem dříve dělala hostesku - Ehosteska. Z chození po akcích jsem se stala osobou, zodpovědnou za to, aby na akci přišel potřebný počet osob, které budou pracovat.

Nejmilovanější kolegyně 

Ne všichni jsou zodpovědní a spolehliví tak jako ty! 

Když jsem ve své době posílala životopisy na různé pozice, připadalo mi banální slovíčko "zodpovědná" jako nic neříkající fráze v životopise, o které jsem si ani ve snu nemyslela, že by mohla mít větší význam. Zodpovědný je přeci každý. No, není. Musíte to ale především dokázat a ne pouze napsat na do souboru.

Forever

sobota 30. prosince 2017

Seděla na konci mola a koukala do dáli. Vítr si jemně pohrával s pramínky jejích hnědých krátkých vlasů, což ale nevnímala. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hráchy a jediné co si přála bylo, zůstat co nejdéle sama. Teplé letní paprsky hřály a objímaly její zkřehlé tělo, oblečené do letních šatů. Mohla si vzít svetřík, ale vlastně jí to nevadilo. Teplo pomalu zahladilo stopy po husí kůži, kterou měla na rukách.



"Takhle to dál nejde!" ozýval se v její hlavě znovu a znovu hlas, který si přála zapomenout. Zaryla prsty do mola, o které byla opřená a pevně sevřela oči k sobě. Ještě jedna slza si našla cestu ven. Zhluboka se nadechla, věděla, že je to tak správné. I přesto, jakou bolest jí to způsobovalo. Spustila nohy do vody. Ta se ji již nějakou chvíli snažila chytit, ona ale stihla vždy ve správný moment uhnout. Vlny přicházely, a s každou další jí bylo trochu lépe. Jako kdyby voda odplavovala všechen smutek, který v sobě měla.

"Já vím..." slyšela svůj vlastní hlas a odpověď na jeho slova. Jako kdyby se ta scéna odehrávala ještě jednou. Znovu ji bodlo u srdce. Hluboké dýchání pomáhalo. Co s ní bude. Další vlna. Je přeci silná, to zvládne.

"Motýlku!" to nebyla vzpomínka. Trhla s sebou při přezdívce, kterou jí říkal jen on. Slyšela kroky, které přicházely blíž. Nechtěla se otočit a tak dál zarputile sledovala obzor a chvílemi i vlny, jež si s ní stále hrály na honěnou. "No tak..."

"Ne!" přerušila ho. Ale neotočila se. "Rozhodli jsme se správně. Bude to bolet, ale zvládneme to. Oba dva. Jednou se naučíme žít bez sebe a pokud ne, víme, že jsme si souzení. Teď to tak ale není." šeptala, ale on ji slyšel. Zastavil se. Nemohla se otočit, věděla, že kdyby ho viděla, rozhodla by se jinak. Chtěla si ale stát pevně za svým, protože věděla, že je to správné rozhodnutí.

Cítila, jak se jemně dotkl jejího ramene. "Já vím, Motýlku. Já vím..." odcházel.

Cítila další nával slz, které nedokázala zastavit. Zároveň se ale usmála.

Věděla, že se rozhodla správně. Byla silná. Konečně.

Jaký to je, být introvert?

pondělí 25. prosince 2017

Jaká jsi a jak by ses popsala? Zeptal se mě nedávno někdo a já jsem si vzpomněla, že je tomu už asi dva měsíce, co jsem rozepsala článek, který se měl jmenovat „Jaký to je být introvert“. Nedopsala jsem ho, protože jsem nedokázala najít ta správná slova, jak vyjádřit, co mám na mysli. A za druhé si asi nemyslím, že jsem až tak úplně introvert. Takže vlastně ani nevím, jak se tento článek bude jmenovat, ale vy už to vlastně asi víte. Jestli čtete. Protože ho možná nechám zas dva měsíce uležet. Anebo ne, uvidíme.

Jsem introvert, co miluje společnost. A občas pozornost. Ale asi jen povrchně. 


Teda, já introvert jsem, ale jen někdy. Jak to funguje? To nevím, prostě většinou držím vše v sobě. To mám asi od prvního rozchodu. Vždycky jsem všude viděla takový ty otravný příspěvky: on se se mnou rozešel, ona tohle, ona tamto. Nechtěla jsem prostě dělat hysterku (jo taky jsem si píchla do vosího hnízda, ale bylo to třeba 3x a ne 24/7). Dobré podotknout, že mi přijdou otravné i příspěvky maminek, majitelů psů a dalších takových, kteří své přátele spamují tou jednou věcí pořád dokola.

Od tý doby se mi strašně špatně sdílí něco, na co se ten druhý vyloženě nezeptá. Nechci prostě otravovat. Na druhou stranu poslouchám, což je fajn, dokud toho lidi nezačnou využívat a nehrnou na vás proud informací, aniž by oni vyslechli taky občas vás. Nevžili se do vaší kůže a potom vám třeba něco poradili. Tak snad něco za něco, no ne? A to je asi ten začarovaný kruh. Nechci se stát stejnou, a proto raději neřeknu nic.

Jsem ale hodně veselá. A myslím si, že zůstávám víc pozitivní, než bych musela.


Nechám si vše pro sebe. Nikomu nepíšu, jestli by šel na kafe, probrat tohle a tamto, přestože bych strašně ráda. Ráda udržuji kontakty s lidmi, na kterých mi záleží a se kterými jsme si měli co říct, ale neumím to. To je paralela, že? Chtěla bych se naučit na tom pracovat, a pokud se chci někomu ozvat, prostě to udělat, ale občas se prostě cítím blbě. Že nebude mít ten člověk čas, že se nedohodneme, že ho budu otravovat. Ve chvíli, kdy tyhle řádky píšu, vím, jak hloupě to zní, ale když to máte uvnitř sebe, nemůžete s tím nic udělat. Můžete se na to zaměřit a zkusit na tom pracovat, ale ten strach tam bude pořád. Že něco pokazím, no ne?

Přemýšlím, jestli má tenhle článek vůbec hlavu a patu. Nejsem s ním moc spokojená, ale po všech těch pokusech, které jsem učinila: napsala a smazala, je to asi to nejlepší, jak jsem to mohla dostat z hlavy. Proč to píšu? To nevím, jen tak mě to napadlo. Klidně mi napište, jací jste vy. Nebo mi to napište do zprávy. Anebo mi napište, že se nemusím bát se vám ozvat. To bude ten nejhezčí dárek k Vánocům, co dostanu, haha :).

A jaká tedy jsem? Jsem veselá, jsem snílek ( přestože mi už táhne na 30). Jsem pozitivní, jsem citlivá. Často to ale vše skrývám a nechávám si jen pro sebe. U shledání ve filmech se mi chce brečet, ale nebrečím, protože: co by si pomysleli ostatní? Jsem spontánní, ale věci i promýšlím. Jsem to prostě já. 


A příště si dáme zase nějakou krátkou povídku, co vy na to? Nebo raději něco jinýho? 

Kačka 


 
template design by Studio Mommy (© copyright 2015)